Co mám všechno na videu aneb Jak jsem byl v Česku

Ross Hedvíček

Mám tam natočenou i Prahu - zlatou matičku Prahu, byl slunečný den, ale město bylo stejně šedivé a ušmudlané, úplně depresivní jako z filmu, co jsem nedávno viděl: Kafka s Jeremy Ironsem v hlavní roli, město neuvěřitelně plné psích hovínek, možná i pár lidských, jestli to tedy nebyl nějaký dobrman. A ta špína, bordel a smrad - všudypřítomný smrad! To se nedá popsat - to se musí cítit!!! Taková nějaká pofidérní skoro-dálnice, říkají tomu magistrála, vede přímo středem města a horní částí Václavského náměstí, takže se můžete podívat koni svatého Václava na zadek, pak náhle končí přímo na Václaváku a zase se mění v takovou typickou pražskou rozkopanou špinavou ulici-neulici a pak je slavný most Klementa Gottwalda, dočasně přejmenovaný na Nuselský most, se 4-5 metry vysokým pletivem místo zábradlí, aby prý sebevrazi neskákali z mostu dolů do údolí a nepadali lidem na střechy a na auta. Vidět tohle a začnete rozumět, že průměrný Pražák a obyvatel České republiky může asi mít důvodů k sebevraždě víc než dost.

Dost jsem se divil, proč dálnice vede přes hlavní náměstí a (téměř) historické centrum města a nepokračuje dál pořád pryč za náměstím. Bylo mi vysvětleno, že je to proto, že lidí se dle tradice shromažďují na tomhle náměstí - když se "něco" děje a protože komunisti předpokládali, že bude nutno lidi, tedy spíše "socialismu nepřátelské živly", pacifikovat prostřednictvím tanků (stejně jako to o pár let později udělali jiní bratrští komunisté na Tiananmenském náměstí v Pekingu), tak museli pro ty tanky vybudovat vhodnou, rychlou a dostatečně pevnou přístupovou cestu. Tak vznikla "magistrála" středem města. Horní částí náměstí byla vedená rovněž úmyslně z důvodů masové psychologie, aby tanky mohly vjet na ty nepřátelské živly a chuligány z kopce, kde by vypadaly mnohem působivěji, než kdyby přijely z dolního konce náměstí a davy na ně viděly shora. Ostatně - zezdola už tanky jednou přijely a fleky po střelách z ruských tanků jsou pořád ještě na muzeu vidět, i přes těch skoro 30 let a četné maskující opravy.

A stavby na obzoru, my jsme si zvykli říkat "skyline" - jaké to nepříjemné překvapení, Petřínská rozhledna je úplně mrňavoučká věžička, není divu, že v Praze už tradičně nemají žádný rozhled! Na místě, kde dřív stával Stalin, dnes stojí cosi, co prý má být Stroj času (bylo mi vysvětleno) - je to jakýsi pseudoumělecký nesmysl či spíše obrovitý metronom s vysoko trčící ručičkou či tykadlem, která se měla kývat sem a tam a odměřovat čas. Prý to postavili u příležitosti oné zbankrotované Světové výstavy v Praze (myslím v roce 1990), která se ukázala daleko méně než "světovou", že ji pak honem museli přejmenovat na "průmyslovou". Škoda, že se toho nedožil Jan Werich, ten by tuhle koninu dokázal správné sarkasticky ohodnotit. A mimochodem - ten Stroj času nejde, tykadlo nehybně ukazuje k obloze, ukazuje doleva - přesně tam, kam se celá země ubírá šouravým pohřebním pochodem. Stroj času tedy nefunguje - čas se v Praze zastavil - začínalo to být více a více zřejmé.
Zčernalý Karlův most, ze kterého jsem to všechno pozoroval, se nějak scvrkl a srazil jako pákistánská košile po prvním vyprání. Všechno je hodně menší, než jsme si představovali a pamatovali. Že je to menší, se dá pochopit, ale že je to ošklivější, se mi nějak nelíbilo. Hned vedle Karlova mostu, na druhé straně od Kampy, rozpadající se budovy s okny zatlučenými prkny - určitě nějaká památka. I ten pražský hrad na kopci nad námi - nepříjemné vypadající budovy, měl jsem pocit, že opravené zříceniny hradu Helfštýna vypadají příjemněji. A pak mne zastavili (rovnou na Karlově mostě) dva turisté z Chile a ptali se mne, jak se jmenuje řeka. Pravil jsem s pravým, stále ještě nezdecimovaným vlasteneckým nadšením, že přece Vltava neboli Moldau jako ve světoznámé symfonii od Bedřicha Smetany. Bohužel nikdy o Smetanovi neslyšeli, ale chtěli vědět, jestli ty budovy na kopci (Hradčany) jsou kasárna nebo vězení. Uznal jsem, že je to snadno k zaměnění, ale že to nejsou kasárna ani vězení, ale jen kanceláře pro generály a věznitelé tohohle národa.

Bůhvíproč jim okamžitě vytanul na mysli Václav Havel a ptali se, zda sedí v tom kostele nad těmi kasárnami. Živé jsem souhlasil, ale upřesnil, že není v kostele, který se jmenuje St. Vitus Church, ale hned vedle, kde má svou prezidentskou kancelář, asi jako byla La Moneda v Santiago de Chile a komunistický prezident Salvátor Allende. O své vlastní iniciativě jsem dodal, že Havlovy a Allendovy názory jsou víceméně totožné. Neodolal jsem si ještě vrtnout, že Česká republika roku 1995 a Chile roku 1973 mají mnoho společného. Strach se objevil v jejich očích a začali se ohlížet přes rameno - mluvil jsem hlasitě, ne jen na půl huby a aby to nikdo neslyšel - jak je kupodivu stále zvykem u normálních obyvatel České republiky (stále se bojí promluvit - asi vědí proč tak dělají). Ukázal jsem na kolem procházejícího hradního strážného v uniformě od Theodora Pištěka a povídám Chilanům: "Pamatujete si chilské DINA nebo PINA nebo jak se to jmenovalo? Tak tohle je místní ekvivalent!" Chilané poděkovali za informace, kvapně se rozloučili a odspěchali (předtím naspěch neměli) - spěchali asi přímo na letiště.

Ohledně světoznámosti - setkal jsem se s desítkami případů, kdy si lidi v Česku myslí, že něco je světoznámé či nejlepší na světě - a ono to asi tak není. Připadalo mi to jako nějaká světo-známo-mánie ze zoufalství, že ten pochod do Evropy tak dlouho trvá a stále tam ještě nejsou. Nejběžnějšími případy byli sportovci - jakýsi Robert Zmelík (údajně mistr světa v čemsi), pak nějaký Železný (taky prý mistr světa v čemsi jiném) - všichni se strašně divili, že jsem ani já ani syn (který sportovní stránky sleduje ještě víc než já) o takových lidech nikdy neslyšeli. Připadal jsem si jako v Saúdské Arábii - kde se zase všichni beduíni divili, že jsem nikdy předtím neslyšel o mistru světa v rychlojízdě na velbloudu Abdulu Chalímu Asádovi. Pohrdavě se smáli, mávali zoufale rukama a křičeli: "Jaký to blouma, nikdy neslyšel o Abdulu Chalímu Asádovi! Ani o jeho světoznámém 16minutovém rekordu na jednu míli! Z jaké zapadlé díry jste vylezl člověče, že tohle nevíte?" - no tak takhle podobně se lidí v Česku divili, že nic nevím o jejich vlastní světovosti a rekormandství. Pořád tam bylo něco, co bylo "nejlepší na světě". Začalo to s dutohlavými svalovci a končilo na vojenském letišti v Bochoři u Přerova, kde na veřejně přístupném leteckém dnu (aby si někdo nemyslel, že jsem se tam dostal nějak ilegálně!), nějaký chlap tvrdil do tlampače, že sovětské helikoptéry (slovo "sovětské" je stále běžně používáno) Mi-24 HIND jsou nejlepší na světě a tzv. "východní škola" - což měli být piloti vrtulníků z České a Slovenské republiky je zase "nejlepší na světě". Soudruh lampasák jasně studoval v Rusku a nikdy v životě neviděl helikoptéry Apache v akci. Jinak by praštil tím tlampačem a utekl jako ti hrdinní iráčtí vojáci.

Odejel jsem s dojmem, že jestli mají v Česku něco nejlepší či největší na světě - tak je to jejich komplex méněcennosti. V tom je asi těžko někdo překoná (i když stejně - na české úrovni - vyvinuté demokracie jako je Indie, Somálsko či Bangladéš jim jistě budou zdatným soupeřem).

O několik dnů později během jsem natáčel na video jednoho otcova kamaráda, Miroslava Wildunga z Měrovic nad Hanou, který strávil v Jáchymově celkem 10 let "za velezradu", jak s úsměvem do kamery potvrdil (dnes je mu 76 let). Vzpomínal jak jezdili "ruským autobusem" (pochod v pěticích obtaženi provazem) a kolikrát byl na samotce, jak byli přivázáni na železnou postel, museli prostrčit nohy mezi těmi příčkami a soudruh velitel je mlátil kabelem přes nohy a jiné radosti. Z 19 místních, co on znal, co s ním byli v Jáchymově a co to přežili, dnes už žijí jen dva. Až vymřou, pak svině komunistické popřou, že se to vůbec stalo - proto jsem to natáčel, pan Wildung seděl u otce v kuchyni a vyprávěl. Vyprávěl o tom, jak ho udal jeho vlastní švagr, nějaký Pavlíček, který údajně seděl za komunisty někde na soudu a nechal ho "z protekce" poslat na 19 měsíců do TNP (tábora nucených prací) hned v roce 1949 - ještě před tou velezradou. Když došlo k zatýkání, přišel ho švagr osobně i zatknout. Zajímalo mne, copak že se stalo se švagrem, jak skončil? Zemřel teprve nedávno, jako dobře placený důchodce, až do toho důchodu byl ředitelem ZNZ (Zemědělského nákupního závodu) v Olomouci, nikdy se mu nic nestalo - žil šťastné a spokojeně až do smrti. A jak se člověk kvalifikuje na odsouzení na 10 let za velezradu? Co jste tak strašného provedl, pane Wildungu? Pan Wildung měl auto a v roce 1950 odvezl do Mikulova do blízkosti státních hranic známého, kterých chtěl utéci přes čáru. No a chytli ho a vytloukli z něj, kdo ho do Mikulova dovezl. A tak se stal pan Wildung "velitelem" protistátní skupiny, která příhodně sestávala ze synů místních zemědělců, kteří se až den před "soudem" dověděli, že jsou spolu "v protistátní skupině". Tak se pan Wildung kvalifikoval na VELITELE a VELEZRADU.

Byl jsem také tázán na nějaké vesele nasrávací příběhy z hlášení se na policii. Jel jsem tam na kanadský pas (jiný nemám), musel jsem si tedy koupit vízum za 50 dolarů, aby mne tam pustili do země, kde jsem se narodil a 30 let žil - tudíž jsem měl také povinnost se přihlásit na policii stejně jako za komunistů - pochopitelně jsem na to už neměl nervy a nepřihlásil jsem se a při odletu z Ruzyně jsem byl zdrbán mladistvým policajtem (který si všiml, že nemám razítko na vízu), jak to, že jsem se nepřihlásil na policejní stanici. Prohodil jsem, že jsem asi zapomněl. Přísně se na mne podíval (což by určitě komukoliv s českým pasem způsobilo zalití studeným potem) a pak mne milostivě propustil s "příště ale nezapomeňte". Ujistil jsem ho, že "příště určitě nezapomenu".

Jinak jsem se choval celkem vzorně - měl jsem akorát dva přehmaty s "černými šerify" (místní vrátní nové generace). Z obou jsem vyšel bez úhony. První byl, když jsem byl jsem na prohlídce Seliko Kojetín a Cukrovar Kojetín (i se svým tehdy 15letým synem). V Seliku mne zastavil supervisor oněch vratných (Group 4 Security) a drze, aniž byl vyzván na mne promluvit, žádal, ať prý předložím povolení k filmování uvnitř závodu. Poslal jsem ho (před asi 10 dalšími lidmi) slovy slušnými, ale jednoznačnými, k řediteli podniku, ať si to ověří (ředitel mne k návštěvě podniku pozval s tím, že si mohu filmovat co chci) a zpátky, ať se zastaví se mi omluvit. Místní lidičky se třepali strachy, co jsem si to propánajána dovolil, takhle mluvit se soudruhem vrátným! Mému synovi, jehož čeština je sem tam promíchaná s angličtinou, se to ale líbilo a pravil: "Tati, to bylo něco jako fuck you v češtině?"

Druhý den v cukrovaru jsem se jen ukecl. Vracíme se zpět k východu chodbou k vrátnici a kluk mi ukazuje, že si schoval videokameru pod bundu a jaké teď má velké břicho, jako že je to legrace. A já mu na to říkám těsně před vrátnici, v chodbě, kde se všechno ozývalo jako v tunelu: "Vydělej to hned ven, nebo si ty píče budou myslet, že krademe cukr!" a otočím se zpět a přede mnou stála soudružka strážná a tvářila se smrtelně vážně jako Felix Džeržinský. Pravil jsem "na shleeeedanouu!" a odešli jsme.

Jedna další instance, kde jsem nesprávné volil slova, byla na dnu otevřených dveří na Střední zemědělské škole v Přerově. Profesůrek (za mých času 25letý), dnes prošedivělý padesátník, nám vysvětloval, jak slavně učí ovocnictví (byť vystudoval jen matematiku a ruštinu). Neuvážené jsem položil hloubavou otázku: "A to učíte pořád podle Mičurina nebo už je na to nějaký nový posametový Čurina?" Profesůrek se očividně urazil a rychle se odporoučel.
Na videu mám spoustu lidí - příbuzných i nepříbuzných, kdo se mi zrovna připletl do cesty. Z drobných zajímavosti: Už jsem se zmínil, že lidi v Česku nemluví nahlas, ale jen jakýmsi polohlasem "aby to někdo neslyšel" - takže mi byl několikrát vyjádřen údiv, proč tak hulákám, jestli nemohu mluvit potichu. Když na někoho namíříte videokameru, všechny české ženy okamžitě vzkřiknou "ježišmarjá teď ne, já nejsem učesaná!!!" a chvatně někam odběhnou se učesat, kdežto čeští muži statečně čelí červenému světýlku nad okem kamery a obvykle se zrakem upřeným do kamery ucedí mezi zuby "ať ti nepraskne čočka!". Čeští muži jsou ale i jinak celkově stateční a tvrdí chlapi - jinak by ani nemohli používat toaletní papír, který je běžné k mání na záchodech - na takový papír musí být tvrdá nátura a zadek z oceli. Co používají české ženy se ani neodvažuji pomyslet.

Mám na videu i vlastního strýce, který je názoru, že za komunistů to bylo lepší, protože když jsi jel na podnikovou chatu, tak ti odbory zaplatily benzín - kdežto teď už to nechtějí zaplatit. Celkově: "dneska se dělníka nikdo nezastane - dřív se tě odbory zastaly". Seděl jsem u něj v obýváku a tiše si natáčel, jak se strýc prokomunista (nikdy ve straně nebyl a začal je chválit až po jejich textilní revoluci) zuřivě hádá s mou vlastní prokapitalistickou matkou, svou sestrou. Po čtvrthodině si všimli, že jsem tam taky a cosi černého držím u oka (kameru) a strýc povídá: "Tak co Rosťo, nechceš se vrátit?" a já na to: "No, když vás tak poslouchám, já si to radši ještě rozmyslím!"

Ano, zastavili jsme i na odpočívadle u dálnice před Prahou (u které dálnice? No u té jediné co tam mají!) a natočil jsem si i onen turecký záchod se šlapkami nad dírou, pokálený až do výše nejméně jednoho metru a hned vedle zařízení na tzv. malou stranu, kde vlastně čuráte přímo proti černě natřené zdi a ono se to odráží a stříká vám to zpět na kalhoty (nepříjemné je, když máte šortky!) a pak to teče dole do kanálku. Nevěříte? Nekecám, mám to všechno natočené na videu! Barevně!

A hned za tímhle "sociálním" zařízením byl lesík, který byl zřetelně používán všemi, kdo odmítli použít onen turecký záchod. Křoviny řídké, světla dost a tak jsem zapnul kameru a udělal jeden dlouhý panoramatický záběr (švenkujíce zleva doprava) - lesík o výměře nejméně jednoho kilometrů čtverečního plný lidských výkalů a pohozených papírů - kamkoliv jste dohlédli. Ani místečko prázdné a kdyby snad, už tam někdo seděl a zaplňoval prázdné místo, papíry ležely všude, některé stále přehozené přes trčící větve keřů, jako ty zplihlé ciferníky v surrealistickém obraze Salvatora Dalí. A na mysli mi vytanulo ponuré pořekadlo "Celý svět se změnil v prdel a kamkoliv lidské oko dohlédlo, bylo nasráno až do výše dospělého člověka." Ano, kamkoliv lidské oko dohlédlo ... jenomže tohle naštěstí nebyl svět, to bylo jen odpočívadlo u dálnice v České republice.

A pár večerů jsem se díval i na televizi, kultura jako bič! Mají tam třeba pořád zvaný Kufr, kde známé osobnosti české kultury - od Karla Gotta až po Martina Štěpánka předvádějí, že mají v těch hlavách piliny. Jediní dva myslící, kterých jsem si všiml byl Petr Nárožný (třicet let úspěšně předstírající, že je magor - já mu to stejně nikdy nevěřil) a mladý Marek Eben, syn skladatele Petra Ebena. Jinak obrovitá hlava Karla Gotta je stejně prázdná jako před lety, atd., atd. Připadal jsem si jako Crocodile Dundee, který si v newyorském hotelu v roce 1985 pustí televizi, je tam úvodní titulek I Love Lucy z roku 1950 - a on to zase spokojeně vypne a říká: "to je pořád stejně, to už jsem viděl."

Taky jsem viděl televizní detektivku, uváděnou Dášou Veškrnovou, kde diváci volají do studia a hlasují, kdo je pachatel. Byla to typická detektivka, kde Jiřina Jirásková hrála emigrantku, která se husa hloupá vrátí z emigrace zpátky do Česka a každý se ji tam snaží zavraždit, protože jak je všeobecně v Česku známo: emigranti mají peníze a proto je třeba je zavraždit! Není větší legrace vidět české herce hrát něco, o čem nic neví (pamatuji si Jiřího Adamíru a Michala Dočolomanského předstírat, že mluví anglicky nebo Milana Macha, jak s obličejem načerněným hrál utiskovaného amerického černocha - čili jak kdysi řekl Horníček "no asi tak, jak si může český režisér představovat, že to vypadá v Mexiku"), ale vražděná paní Jirásková hrála emigrantku zajímavě. Dokonce i hloubavě pronesla o otázce vrácení se z emigrace: "Po 5 letech se vrací moc těžko, po 10 letech je to téměř nemožné, po více letech se už NENÍ KAM vracet." Na to si říkám, sakryš, to je pravda, jak to, že jim to ten cenzor povolil dát do televize?

V televizi dávají na kanálu zvaném NOVA i kdejaký americký seriál - včetně Dallasu a Dynasty. Pravil jeden místní znalec - už by to mělo končit , už jsem viděl šedesát dílů. Poučil jsem ho že Dallas běžel v Americe denně celých 17 let a že tedy těch dílů bude asi pěkných pár tisíc. "No jo, ale jak a kdy se dozvíme jak to skončilo, když to tady dávají jen jednou týdně?" - měl starost místní divák.

Anglicky mluvené seriály jsou dabovány - dabing je dělán dost amatérsky (byl jste někdo v kině v Rusku? asi tak!) a třeba hlavní postavy v seriálu X-files (v Česku pod názvem AktaX) mluví výrazným pražským slangem (tentýž slang se ozývá z každého jiného seriálu). A tak jsem tam chvíli seděl, díval se na FBI agenty Foxe Mouldera and Danu Sculley, jak stojí před FBI budovou na Pennsylvania Avenue ve Washington, D. C. a zpívají jako dva pražští pepici - a pak jsem to přepnul na další že třech možných kanálů. Dávali tam Penthouse - bez dabingu!

Ano, je nutno jet do Česka. Jeďte tam co nejdřív, protože v červnu tam mají volby, vyhrají komunisti (jedno pod jakým jménem) a už se tam v životě nepodíváte. Jsem zpátky a jsem tomu rád. Sice si teď sám tady prodělávám jakýsi soul searching (způsobený tou návštěvou v ČSR)- jako jestli má vůbec smysl se tou zemí zabývat - ale jinak to bylo zajímavé. Jeďte do Česka, abyste se dověděli, že tam už nepatříte. A jestli zjistíte, že tam patříte, tak tam zůstaňte.

Tak tohle všechno (a ještě spoustu jiných věci) mám natočeno na videu. A proč to mám na videu? No protože kdybych už začal zapomínat (běžná emigrantská nemoc způsobena používáním hliníkového nádobí) - tak si to jen pustím a hned budu vědět, co je co.


listopad 1995



Zpátky

Tento článek byl uveřejněn na http://www.cs-magazin.com